Kráčím si to zadumaně pomalu do schodů na naši skautské chatce ve Velké Úpě. Z mého přemýšlení mě vytrhnul Tesák s otázkou: „tak co jdeme na Sněžku na východ slunce“? Nevím jak hodně to myslí vážně, ale představa, že budu vstávat 4:30, slovy v půl páté, abych viděla východ slunce je víc než lákavá:-) A tak stojíme na schodech a přesvědčujeme ostatní Abyloty, aby se k nám přidali. Argumenty typu: dneska je ale opravdu jasno, to bude krásný východ, až budeš v důchodu naspíš se dost nebo Sněžka je prostě výzva nějak nezabraly a tak jsme se odebraly spát.
V sobotu nás čekala brigáda na dřevo. Během nošení dřeva jsme se všichni pošťuchovali a hecovali se, že dneska opravdu ve 4:30 , slovy v půl páté,vyrážíme. Po třetí hodině bylo všechno dřevo nařezané, naštípané a uložené v dřevníku. Vcelku utahaná jsem si lehla na louku a nastavila tvář sluníčku, když v tom slyším svoje jméno a výzvu: jdeme na Sněžku na západ Slunce.
Překonala jsem svoji lenost a vyrazila s Abyloty na Sněžku. Naše silná sestava ve složení: já, Terka, Katka, Tesák, Pes, Hrnda, Radar a Honzík si cestu rozhodně užila. Bylo to nepatrně do kopce:-) ale nakonec se nám všem podařilo Sněžku zdolat! Velkou motivací byl náš roverský pokřik. Poprvé zazněl na Růžohorkách, pak dvakrát na Sněžce, na české i polské straně(takže jsme byli v Polsku) a na závěr jsme si ho zakřičeli před chatou.
Na Sněžce byla poněkud zima, ale nás hřál vnitřní pocit. Viděli jsme úžasný západ slunce, to se nedá popsat, to musíte vidět. Při nejvyšším stupni kochání u západu slunce, sice někoho zajímalo, co bude k večeři, ale jinak to nemělo chybu! Pomalu nastal čas na zpáteční cestu, ta byla o poznání rychlejší, chladnější a tmavější:)
KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÝ, ABYLOTI DOBŘÍ.
-Lenka/Špagetka-
