V rámci Evropské dobrovolné služby (program Youth in Action Evropské unie) jsem se zúčastnila projektu Green Summer v bulharském Shumenu. Pro místní skauting, který se teprve rozvíjí (v současné době je registrováno pouhých 22 skautských středisek v celé zemi, z toho některá ani nejsou funkční), to byl první projekt takovéhoto rozsahu.
Shumenští skauti získali bývalý vojenský objekt, který se snaží přebudovat na skautskou základnu. Velký areál zahrnuje několik budov, bungalovy, venkovní divadlo, několik hřišť, louky i lesy. Bohužel minimálně posledních dvacet let celý prostor pouze chátral. Když tedy skauti areál získali, místo tábora (nebo v bulharštině lágru, jehož český význam byl poměrně příznačný) to spíše připomínalo neprostupnou džungli s troskami zřícených zdí a zašlé ubikace. Na jeho obnovu získávali a získávají peníze různě a především velmi těžko. Až teprve mezinárodní projekt v rámci Evropské dobrovolné služby a přítomnost zahraničních dobrovolníků jim přinesly trochu „slávy“, zájem médií i představitelů města, kraje a potažmo i vlády. Podle slov hlavních organizátorů Doba a Tisha je toto první počin vlády na podporu skautského hnutí v Bulharsku.
Dvouměsíční projekt začal na konci června, kdy se do Shumenu sjeli první dobrovolníci z Polska a Španělska. Později je doplnili skauti z Litvy a Francie. Francouzi ale nepřijeli v rámci EDS, kdy je účastníkům proplaceno cestovné, strava a ubytování, ale celý pobyt si hradili sami, což je o to obdivuhodnější, protože vlastně platili za to, aby mohli pracovat. Posledními účastníky byla právě skupina českých skautů, které vyslal Junák, mezi nimiž jsem byla i já. Nás nebylo ale standardně šest, protože jeden účast odřekl po termínu, tudíž nebylo možné najít náhradníky, a jeden za sebe sice náhradníka poslal, ovšem neoprávněně, takže se musel vrátit domů.
Dobrovolníci pracovali ve skupinách vždy na nějakém úkolu tak, aby bylo možno zprovoznit kemp do poloviny srpna, kdy zde mělo proběhnout výroční jamboree ke 100 letům bulharského skautingu. Očekávalo se okolo 300 účastníků z celé země. Šlo tedy především o vykácení a vysekání porostů, zničení náletů a vytrhávání všudypřítomného břečťanu. V budovách, které statik označil za bezpečné, se uklízelo a budovala se kuchyň a sociální zázemí. Později se pracovalo na vyklizení letního kina a připravoval se lanový park s nízkými i vysokými překážkami.
Když jsme my přijeli, měl už kemp do džungle poměrně daleko, ale některé části byly ještě zcela netknuté. Štěstí jsme měli i na sprchy a toalety, z vyprávění víme, že první týdny (!!) v kempu nebyly právě příjemné po této stránce. Bulharský styl práce je řekněme klidný, na poslední chvíli, bez přílišné organizace, ale kupodivu vše ve finále nějak funguje. Lidé jsou ovšem nesmírně milí a přátelští. Často jsme se setkávali s tím, že mají nějaké vazby na Českou republiku, tedy spíše na bývalé Československo.
Pracovní den začínal něco před půl devátou, kdy nás náš tutor Sasha vzbudil, abychom se šli nasnídat. Od 9:30 do 13 hodin se pracovalo, potom následoval oběd a odpolední siesta, která byla některé dny opravdu nutností, protože teploty se šplhaly ke čtyřicítkám i výše a v bungalovech i v lese bylo neuvěřitelné vedro. Od 16 do 18 hodin se opět pracovalo a zbytek času do večeře jsme většinou trávili ve frontě na sprchu. Večer se často slavily něčí narozeniny, stěhování do nových bungalovů (tzv. polská parapetowa) nebo prostě jen tak. Běželo kino a my si často pouštěli filmy a seriály na pokoji.
První týdny jsme pracovali na obnově letního kina, což bylo zpočátku dost fyzicky náročné, protože se seškrabávaly a odvážely nánosy zeminy, vytrhával břečťan. Oblíbené bylo pozdější natírání laviček. Spolu s vodní skautkou Luckou jsme tam platily za odborníky na uzle, takže nám bylo svěřeno vázání sítě a žebříku do lanového parku. Poslední dny do jamboree byly ve znamení úklidových prací, staveb stanů a příprav aktivit.
Za měsíc jsme měli nárok na devět dní volna. Jednodenní výlet pro nás byl zorganizován přímo pořadateli, projeli jsme okolí Shumenu. Nad městem se tyčí obrovský památník velkým osobnostem bulharského státu (Pametnik 1300 godini Bulgaria – Památník ke 1300 letům Bulharska) , ti tu jsou zpodobnění jako obrovité postavičky transformers, tedy typicky socialistická stavba ve vší své ohromnosti a z betonu samozřejmě. Kromě hezké pevnosti se poblíž nachází také Madara, místo pod ochranou UNESCO, kde byl objeven do skály vytesaný reliéf jezdce na koni (Madarski konnik), pocházející údajně z 8. stolení n.l. Tento motiv je na každé bulharské minci.
Čtyři dny jsme strávili na dlouhém výletě na západ a jih země, kterého jsme potom trochu litovali, protože většinu času jsme strávili v autobuse a celkově toho bohužel tato část Bulharska moc k nabídnutí nemá. Nemohli jsme si ale nechat ujít výlet na východ k Černému moři, tedy slavné Zlaté Písky a letovisko Varna. Zbylé volné dny už jsme trávili na koupališti v Shumenu.
Na samotné jamboree, které se konalo od 14. do 22. srpna, jsme potom byli rozděleni do dvou týmů – security, tedy ti, co se starali o bezpečnost v kempu, drželi noční hlídky na bráně, vydávali jídlo a příležitostně uklízeli. Druzí, kam jsem patřila i já, byli staff a připravovali jsme aktivity pro děti. Sami jsme si potom mohli vyzkoušet vysoké lanové překážky.
Když jsem odjížděla, jamboree ještě běželo. Někteří účastníci zůstávali až do konce srpna, jiní odjížděli po skončení jamboree. Loučení nebylo nijak příjemné, za měsíc si člověk rychle zvykne na milé lidi a ať už byly podmínky, ve kterých jsme tam přežívali, jakékoli, to hlavní jsou vždycky lidé, se kterými trávíte čas, rozumíte si a máte společné zážitky. Dobrovolnická práce je obrovská zkušenost k nezaplacení už v tom, jak moc si člověk rozšíří obzory, uvědomí si, co je vlastně důležité a že spíš než pár tisícovek, co by si jinak vydělal na nějaké obyčejné brigádě, získá tady něco mnohem mnohem cennějšího – kamarády, zkušenosti, pocit smysluplně stráveného času.
Rok 2011 byl vyhlášen Evropským rokem dobrovolníků, aby připomněl, kolik je mezi námi lidí, kteří se ve svém volném čase věnují činnostem, za které je nikdo neplatí v penězích, ale úsměvem, poděkováním a někdy prostě ničím. Dělají to ne pro uznání a velké řeči, ale pro svůj dobrý pocit nebo protože to prostě cítí jako svou povinnost. Skautská organizace nejenom u nás je plná takovýchto lidí, stojí na nich a jenom málokdo si uvědomí, jak moc toho tito lidé dělají ne ve velkých projektech, jako byl třeba tento v Bulharsku, ale každý den v družinách, oddílech a střediscích. Važme si jich.
-Jarča-
Převzato z archivu starého webu střediska.