Píše se čtvrtek 11. září a my se vesele tlačíme do autobusu s
cedulkou Hradec Králové. Odtud nám (dle hesla Českých drah
"půlhodina-žádné zpoždění") odjíždí "přesný" vlak do Pardubic. Na nádraží v
Pardubicích se k nám připojuje i smidarská část družiny Bledulek, jsme tedy
kompletní a můžeme směle vyrazit vstříc Celostátnímu kolu Svojsíkova závodu.
Abyste rozuměli - Svojsíkovy závody jsou jakousi obroční
prověrkou připravenosti a sehranosti skautských družin. Na trati dlouhé 4 až 6
km čekají na každou závodící šestičlennou hlídku záludné disciplíny ze skautské
praxe - například první pomoc, rozdělávání ohně a přepálení provázku, šifrování
a signalizace, práce s buzolou a mapou, znalost rostlin či živočichů, uzlování
nebo otázky ze skautské historie a organizace Junáka. Každé středisko si může
uspořádat své vlastní předkolo závodu a nažhavit si tak své závodníky do
dalších kol. Pořádný závod je totiž až okresní kolo. První hlídka skautů a
první hlídka skautek pak postupuje do krajského kola a odtud putují opět první
družiny v každé kategorii do celostátního kola.
Našim skautkám
z 1. oddílu Zlatěnek se sice ve střediskovém kole příliš nedařilo, zato ale
zabojovaly v okresním (konalo se v polovině května v okolí Hořic) a postoupily
do krajské soutěže. V červnu v královehradeckém terénu porazily konkurenci z
celého kraje a celkem hladce (s půlhodinovým náskokem) si doběhly pro pozvánku
do ústředního kola.
Teď tedy sedíme v expresvlaku kamsi na Moravu a i přes to,
že naše "vedoucovské kupé" je značně vzdáleno od kabinky skautek a že vlak
nepatří mezi nejtišší, často k nám jejich veselé výkřiky a hašteření dolehnou.
Závodící družina je ve složení Eliška Šanová, Hana Bláhová, Jana Tomíčková,
Katka Šanová, Eva Blahová, Bára Růžičková (RůženaJ), náhradnice jsou Maruška
Jandová a Simča Batková, jako doprovod jedou Evža Hančarová, Ola Zatloukalová,
Jarča Nekvapilová a Petra Nováková.
Vystupujeme v malém příhraničním městečku
Horní Lideč, kde máme sjednaný nocleh na dnešní noc. Při vyptávání na cestu
(prý k ubytovně vede žlutá turistická značka, ale hledejte ji ve tmě) potkáváme
prvního skauta a hned rozhodčího sobotního závodu.
Ráno rychle balíme a
spěcháme na vlak. V Brumově-Bylnici jsme co by dup. Je to šestitisícové
městečko poblíž Valašských Klobouků, skoro na hranici se Slovenskem, vzniklé
spojením několika vesnic a vesniček. Severní části města dominuje zřícenina
hradu Brumov, centrum sobotního dění, a jižní část je v nedohlednu. Jsme
ubytovány půl hodiny cesty od hradu v tělocvičně Domu dětí spolu s dalšími pěti
družinami. Hlídat nás tu budou SOSáci neboli Skautská ochranná služba,
speciální oddíly Junáka.
Odpoledne Bledulky natáčejí na kameru krátké
představení, vyrábíme prezentační plakát o své družině a i přes nepřízeň počasí
se část družiny vydává trochu prozkoumat pravděpodobný zítřejší terén. Na
nástupu máme potom poprvé možnost prohlédnout si naše soupeře a zhodnotit
možnosti. Rádkyně Eliškaš vylosovala startovní číslo 2.
Probouzíme se do
sobotního soutěžního dne. V osm hodin začíná na hradě slavnostní nástup,
zpíváme skautskou hymnu a vztyčuje se vlajka, k soutěžícím hlídkám promlouvají
náčelníci dívčího a chlapeckého kmene, sestra Hanka Vogeltanzová a bratr
Wabigoon Zdeněk Prančl, a připomínají, že všichni nemůžou být první, ale že už
teď patří mezi nejlepší skauty a skautky z celé republiky.
V 9:00 startují
domácí předhlídky. Naše Bledulky nastupují v 9:08 na kontrolu krojů (za postup
do ústředního kola dostaly od střediska nové kroje a k nim sukně, takže se mají
čím chlubit:)). V 9:38 už ale vybíhají na trať a my, zbytek vedoucích (Evža šla
chytat zkušenosti jako delegovaný rozhodčí na stanoviště Rozdělávání ohně) a
náhradnice, můžeme jen hádat, co je na cestě asi čeká.
V areálu hradu probíhá
doprovodný program - místní usedlíci ve
valašských krojích předvádí tradiční řemesla jako vyčesávání a předení vlny,
zpracování konopí, ochutnávku slivovice:), paličkování, pletení rukavic a k tomu
všemu nám vyhrává valašská kapela. V nedalekém tee-pee se rozvalují indiáni,
zvou nás na čaj (naše heslo bylo "hořické trubičky") a ten nejšikovnější z nich
rozdělává oheň třením dřev.
Mezitím už naše závodnice doběhly do cíle a čekají
na nás v cukrárně (vybraly své KPZ, rozuměj: krabičky poslední záchrany, a za
nashromážděné peníze se pozvaly na sladkou odměnu:)). Jsou plné dojmů. Trasa je
dlouhá 6 km, naštěstí se neztratily, ale kopečkatá valašská krajinka jim
nedělala příliš dobře. Proběhnout trať jim trvalo skoro přesně tři hodiny, ale
ještě jim budou připočteny trestné minuty za nedokonalé splnění některých
úkolů. Nejtěžšími úkoly se ukázaly hlavolamy, odhad vzdálenosti a také
zatlučení kolíku 40 cm do země. Výborně jim šly azimuty, historie a kimovka s
poznáváním rostlin. Odpoledne relaxujeme v bazénu (těžko říct ovšem, jestli se
při tom jejich dovádění dá mluvit o relaxaci:)). Večerní program na hradě je
zakončen táborovým ohněm, u něhož každá družina předvede svůj pokřik, a
zpívanou večerkou v gilwellském kruhu. Pocit to je nádherný, když se víc jak
tři sta lidí chytne za ruce kolem ohně, nezhatil jej ani fakt, že poslaný stisk
ruky se někde ztratil.
Ráno si nás organizátoři řadí do slavnostního průvodu
městem. V čele vykračuje kapela, za ní náčelnictvo Junáka, potom cedule
Královéhradecký kraj, pod ní skauti z Hradce Králové a za nimi my, Bledulky z
Hořic. Průvod končí na druhém hradním nádvoří, rovnou se řadíme k poslednímu
nástupu a vyhlášení výsledků závodu.
Ještě před tím je rádkyni družiny z
Habartova předán odznak "Lví skaut", nejvyšší ocenění Junáka, které dosud
získalo pouze sedm skautů (ona je první skautkou) . Pak už jen netrpělivě
očekáváme vyhlášení výsledků. Jsme 7. nejlepší!!!
První místo mezi skautkami
vybojovala družina z Tábora, druhé doběhly skautky z Horních Počernic. Mezi
skauty své prvenství z předloňska obhájila družina z Dolní Dobrouče, hned za
nimi skončili jejich sousedé z Laškrouna.
Balíme a chystáme se na cestu domů.
Bohužel stejný nápad mají i všechny ostatní hlídky, takže je ve dvou vagóncích,
které nás vezou až do Vsetína, poněkud těsno. S posledními skauty se loučíme na
nádraží až v Hradci Králové.
Že jsme nebyly první? Nevadí! Hlavně si odnášíme
spoustu nádherných zážitků v krásné přírodě a s bezvadnými lidmi a také pevný
pocit skautské sounáležitosti.
Konečně - za dva roky vám teprve ukážeme, jak
závodí opravdové hořické skautky!
Arca
