Inspirace, setkání s novými lidmi a možná i starými přáteli, nové informace. To vše nás zlákalo a my se rozhodli vyrazit na Mikulášský seminář do Prahy. Přes dřívější zvěsti o plánovaných 14 účastnících jsme zjistili, že z Hořic nás má být jen 5. Proto se rozhodlo, že jet autem bude mnohem rychlejší a výhodnější. To jsme ale ještě nevěděli, jak velké to auto, tedy spíše autíčko, bude. Na první pohled se mohlo zdát, že přepravit v něm všechny lidi, batohy, karimatky a kočku, je nemožné. Ale to by nebyli skauti, aby si neporadili. Po první zastávce, kdy jsme přerovnali některá zavazadla a zimními bundami ucpali i ty nejmenší skulinky, kterými se do té doby neuváženě plýtvalo v kufru, se uvnitř našeho vozidla objevilo nečekaně mnoho prostoru. Kočičku jsme bez sebemenší újmy dovezli na místo určenía mohli jsme vyrazit vstříc matce měst. Zanedlouho nás obklopila pověstná pražská doprava, ale ani ta se nestala překážkou a my jsme dorazili k cíli. Teď už zbývalo jen užívat si programu semináře.
A ten začínal hned v pátek večer vyhlášením soutěže Polibek múzy. Zde jsme měli možnost prohlédnout a poslechnout si ty nejlepší příspěvky. Ty byly rozděleny do kategorií hudba, výtvarné umění, literatura, fotografie a film. Byly velmi různorodé, a tak si každý mohl vybrat to, co se právě jemu líbí.
Se sobotním ránem už došlo i na samotný seminář, tedy přednášky a besedy. Nad vším se tiše vznášelo jedno slovo, které nás provázelo takřka na každém kroku a propojovalo tak všechny aktivity. Tím tématem byly proměny. Velká část programu byla rozdělena na sekce podle jejich zaměření, všechny se však týkaly změn dnešní doby. Každý si mohl vybrat sekci podle svých zájmů a opravdu nebylo lehké zvolit pouze jednu. Dozvěděli jsme se také o mnoha plánovaných roverských akcích a kurzech. Večer byl na programu country ples. Dlouho jsme uvažovali, jaké oblečení se od nás nejspíše očekává, a jak to v takovýchto situacích bývá, tak úplně jsme se netrefili. Brzy jsme však zjistili, že na tom oblečení vlastně nezáleží. Naučili jsme se několik country tanců. U většiny z nich se střídali partneři tak rychle, že jsme se většinou ani nestihli představit. Došlo také na „klasické“ tance, jako je waltz nebo cha-cha. Když bylo vše v nejlepším, přišlo půlnoční překvapení. Překvapilo nás opravdu pořádně, hlavně naše uši. Byla to totiž hudební skupina, která by nehrála špatně, ale byla tak nahlas, že se to snad ani nedalo poznat. Přijatelnou hlasitost měla až na chodbě k šatnám. V zájmu našeho sluchu jsme se proto vydali domů.
V neděli se ještě konala přehlídka filmů z Polibku múzy i dokumentů týkajících se tématu. Té jsme se už nemohli zúčastnit, protože jsme chtěli dorazit včas domů. To se nám nepovedlo na sto procent, protože díky metru ujíždějícímu před naším nosem nám ujel i náš autobus domů. I přes nějaké to čekání na Černém mostě jsme však do Hořic dojeli tak akorát k obědu.
Myslím, že seminář rozhodně splnil všechna naše očekávání, a proto se již teď můžeme těšit na ten příští.
- Hanka -