Oddílový večírek
Netradiční čtvrteční schůzka s ještě netradičnějším ukončením následující den nezačala zrovna podle našich představ. Pršelo a pršelo a pršela, takže o nějakém rozdělávání ohně v přírodě a grilování nemohla být ani řeč. Rozdělaly jsme tedy aspoň oheň v kamnech a po oddílovém pokřiku se vrhly do ekohříčky s názvem Dům pro všechny.
Ten „dům“ je samozřejmě příroda, a ty „všechny“ zastupovalo několik vybraných druhů rostlin a živočichů – žížala, drozd, veverka, dub nebo prase. Každá skautka i světluška nakreslila své zvířátko či rostlinku na kartičku, přidala několik informací, které zatím o svém druhu zjistila v knížkách, a potom jsme během společného představování provázkem znázorňovaly, které další živočichy či rostliny ke svému životu potřebuje. Vyšla nám z toho pěkně zamotaná síť a ukázalo se, že každé, byť tintěrnější zvířátko, je v přírodě moc potřeba.
Počasí se zatím trochu umoudřilo, takže jsme na chvilku vyrazily ven a cestu si zpestřily drobnými soutěžemi – o nejrychlejšího běžce, nejhbitější dvojici či o nejoriginálnější sejití schodů.
Venku nám dokonale vytrávilo a hned potom, co jsme do velké klubovny nanosily matrace a trochu si je upravily ke spaní, došlo i na buřtíky a svačinky.
Nejlepší večerní zábavou se ukázal hon na Hanču a hra na sendviče.
Ráno po pošťácké rozcvičce nalézáme záhadný dopis od… Velké černé veverky! Ano, přesně od té, co nám na táboře vyměnila bránu za její miniaturu! Jenže tentokrát nám nic nechybí, nic se nezmenšilo…je to zkrátka podivné. Snídáme a uklízíme už trochu nervózně, určitě se na nás něco chystá… a taky že jo! Nacházíme neznámou obálku s tajenkou a fotografiemi domů v Hořicích. Po družinách tedy vyrážíme do města hledat domy z fotografií. Na jejich zadní stránce je totiž vždy nějaký text. A ten samý text, jak brzy zjistíme, je i na těch domech. Jenže na našich papírech vždy něco chybí, a to je právě to „něco“ do tajenky.
Ale počasí s námi ani trochu nesoucítí a opět prší a prší a ještě víc prší. Skautky jsou ovšem deštiodolné, nevzdáváme to, až nám vyjde tajenka – DO MUZEA.
A opravdu v muzeu už na nás čekají. Mezi exponáty se jim objevil prapodivný kousek – lesknoucí se rádobyvozítko s anténkou, plácačkou a spoustou cinkátek zvláštně aerodynamického tvaru, do kterého se dá i vlézt, jak si později Anička zkusila. Sestra Věnka, která nás tu přivítala, nám ho hned ukazuje a nabízí nám, ať si ho odneseme. Pro muzeum nemá prý žádnou hodnotu, prokazatelně se nejedná o exponát z žádné z dob minulých.
Co my s tím ale budeme dělat? Zatím jsme ono podivné dílko umístili ve velké klubovně a asi budeme čekat, jestli se nám Velká černá veverka zase ozve.
Převzato z archivu starého webu střediska.