Víkendová výprava 1. a 3. oddílu na chatu Junák ve Velké Úpě.
Vybrat si pro zimní výpravu za sněhem začátek března asi letos nebyl úplně dobrý nápad, a i když většina účastníků věřila ve sníh a odhodlaně si s sebou vzala pekáč, na svazích Krkonoš nás ho čekalo opravdu minimálně. A téměř jarní sluníčko vesele rozehřívalo i ty poslední zbytečky.
Kde ale sníh přetrvával v nepříjemně velkém množství, byla příjezdová cesta k chatě, takže smělý pokus skautek a světlušek nechat si batohy vyvézt autem až nahoru, bohužel nedopadl. Vyšly jsme si tak kopec k chatě z obou směrů – z Velké Úpy, kam nás zavezl autobus, i z Malé Úpy, kde ztroskotalo auto s našimi věcmi.
S ubývajícím sněhem souvisela i etapová hra, kterou si připravili členové rádcovské družiny. Světlušky a celá dvě vlčata se proměnily v polární zvířata – stádo ledních medvědů, smečku polárních lišek a hejno tučňáků. Dosud si poklidně žili kousek od polárního kruhu, jenže vlivem globálního oteplování jim začal roztávat sníh pod tlapkami a moře se začalo nezvykle oteplovat. Proto se po dlouhém bádání a po přečtení posledního čísla Top Medvěda rozhodli se jako všechna ostatní polární zvířata přesunout na severní pól, kde snad bude ještě trochu chladněji.
Nejprve se museli seskupit podle svého živočišného druhu a sbalit si batoh na dlouhou cestu k severnímu pólu, ale pak už se mohlo vyrazit. První, na co narazili těsně za polárním kruhem, nebyla žádná záře, ale vesnice naštěstí mírumilovných a dobře najedených Eskymáků, kteří se s nimi spřátelili a pozvali je na večerní zábavu do iglú. Zvířátka předvedla krátkou scénku a potom se zapojila do oblíbené eskymácké soutěže Zpívánky.
Druhý den dopoledne si ještě před odchodem z Eskymácké vesnice zahráli s jejími obyvateli známou zahřívací hru Eskymáku, nezlob se. Herní plán měl ale poměrně větší rozlohu a figurkami nebyl nikdo jiný než právě polární zvířátka. Však šlo také o zahřátí!
Před chatou se zatím zahřívali i roveři ve své vlastní bojovce s polínky, aby teplo vydrželo i večer v chalupě.
Odpoledne jsme se všichni společně vydali dobýt Sagasserovy boudy. Cesta nebyla jednoduchá, co chvíli se objevil zákeřný sněžný tank, nalétávala na nás nepřátelská výzvědná letadla, docházelo k nečekaně rychlému tání ledu a v důsledku toho k záplavám a co nejhůř – útočili na nás šílení tuleni a divocí medvědi. Proti všemu jsme ovšem měli obranné triky a jen rychlá reakce všech polárníků nás vždy zachránila.
Putování k severnímu pólu se pomalu blížilo ke konci, zbývalo už jen nalézt, kde přesně se ten NORTH POLE nachází, ale i s tím si lední skupiny poradily, nenechaly se zmást, vše správně rozluštily a svůj cíl objevily. Teď zbývá doufat, že globální oteplování nebude tak rychle postupovat a aspoň tady chladno chvilku vydrží.
-Jarča-
Převzato z archivu starého webu střediska.