V sobotu před druhou hodinou se před klubovnou sešlo pět vlčat, medvídě Andulka, dále Athos, Plašan, Bažežeja, Zuzka a já. Hned jsme vyrazili do Ostroměře, kde nás čekala výprava za vodníkem. V místní loděnici pro nás už správce Jirka a bratr Zbyněk připravili kanoe, pádla a záchranné vesty. My jsme se rozdělili do dvojic, každé vlče si vybralo jednoho zkušeného skauta-vodáka a mohli jsme vyrazit. Nejprve jsme se jenom vozili před loděnicí, abychom si vyzkoušeli, jaké to je, sedět v úzké, věčně rozhoupané lodičce. Po rychlém seznámení s lodí a pádlem jsme vyrazili proti proudu na Hlásek, kde už na nás čekal vodník Ferda.
Vzdálenost přibližně dvou kilometrů jsme zvládli velice rychle, vlčata „na háčku“ pádlovala ze všech sil, takže brzy jsme dojeli k jezu na Hlásek. Tam jsme přenesli lodě přes kamennou přehradu pod jezem a poprvé viděli vodníka Ferdu. Seděl pod jezem a bedlivě hlídal svůj revír i statečná vlčata, která znovu nasedla do kanoí, tentokrát bez zkušených kormidelníků, a zkoušela, co všechno lodě vydrží. A vydržely toho opravdu hodně! Vlčata zkoušela stabilitu lodí, jejich rychlost i řízení.
Po chvíli vyhlásil Bažežeja vodácké závody. Nastoupily tři dvojice: Plašan s Andulkou, Desítka s Pájou a Mimozemšťan s Pavlem. Bažežeja s Athosem byli hlavní rozhodčí, bratr Zbyněk fungoval jako traťový rozhodčí a případná záchranná služba a my se Zuzkou jsme byly vděčné publikum. Dvojice závodily v rychlosti pádlování, v krasojízdě i jízdě zručnosti.
Po hodině řádění pod jezem jsme naložili vodníka Ferdu do lodě, aby mu samotnému nebylo smutno, a vydali se na zpáteční cestu. V loděnici jsme pomohli Jirkovi uklidit lodě, všichni stateční vodáci dostali sladkou odměnu a pamětní list a potom už jsme se vydali zpět do Hořic. Ještě než jsme se rozloučili, slíbili jsme si, že se za vodníkem podíváme znovu.
Takže, vodáci – AHOJ!!! a vlčata – NAZDAR!!! na další výpravě za vodníkem.
Lenka Š.
Převzato z archivu starého webu střediska.