Zatímco si skauti a skautky užívali sladké Francie na Intercampu, my mladší jsme se celí natěšení konečně vydali na dlouho očekávanou výpravu. Na sraz už v půl osmé dorazilo 18 po dobrodružství dychtících vlčat, světlušek a nejmenších liščat. Někteří nemohli dospat, ale našli se i tací, keří zaspali. Autobus a posléze vlak nás ale nedopravil do Kalifornie či na Aljašku, ale do Borovičky, pardon, Borovničky. Zde jsme se rozdělili na 6 hledačských skupin a během dlouhé cesty divočinou jsme skládali řádek za řádkem v křížovce abychom učinili první objev. Ten se nakonec podařil a v tajence vyšlo: české granáty. To už nám hned došlo, že ze zlata nic nebude, ale o drahokamy by nouze být neměla. Sestoupili jsme do údolí k potoku a shlédli instruktážní film kterak drahokamy dobývati. Netrpělivě jsme nazuli holínky a vrhli se do ledové vody rýžovat. Nervozitu zakrátko vystřídalo nadšení, protože první úlovky na sebe nenechaly dlouho čekat. Je to úžasnyý pocit, když se vám v misce mezi červeným pískem a kamínky rozzáří temně rudý úlomek granátu. I přes přeteklé holínky jsme hledali a hledali. Naštěstí počasí nám přálo a tak i v chladné vodě bylo dík sluníčku příjemněji a i déšt se nám vyhnul. Nicméně u ohníčku a s teplým buřtem v žaludku bylo hnedle líp a plni sil jsme v rýžování pokračovali. Nic však netrvá večně a čas pro hledání utekl rychleji než voda v Granátovém potoce a my jsme se jen neradi vydali na zpáteční cestu. Ještě jsme si prohlédli celé údolí a vyslechli jak to tam vypadalo v dobách, kdy jsme ještě nebyli na světě a tady si letních táborů užívali hořičtí skauti. Jízda vlakem dík pozorovací soutěži uplynula rychle, jakož i hodinka na přestup v Ostroměři. Příjemná návštěva cukrárny nám ještě doplnila síly, leč ubrala kapesné. Na hořickém nádraží jsme se už celí štastní z vydařené výpravy vrhli k rodičům, abychom se jim pochlubili se svými cennými úlovky.
-josé-
Převzato z archivu starého webu střediska.